Dej našim dnům svůj mír?

"Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír."

Tento víkend jsem musel zůstat kvůli školním povinnostem v Brně. Sám, na malém bytě, přemýšlím; co asi dělají mí nejbližší, které mám rád, a s kterými bych jinak trávil svůj volný čas? Škola dnes skončila a venku je pochmurno, zima a tma…

Tento víkend je jiný. Celá církev totiž slaví a připomíná si nejenom všechny světce a světice, ale také máme více myslet na naše nejbližší, kteří už na tomto světě nejsou. K oslavě se chci připojit i já, a proto se vydávám na mši svatou do blízkého kostela. Samotného mě překvapuje, kolik lidí v kostele je. Z mé rodné vesnice jsem zvyklý na jakousi „církevní rodinu“; kde se všichni dobře znají a po mši se nebojí pobavit a debatovat o různých (více či méně důležitých) problémech každodenního života.

Předsudky o plném kostele cizích a zamračených lidí rychle bourají pohybující se zadní židličky, které jsou plné malých neposlušných dětí, jejichž upřímné a nenucené úsměvy mě donutí se také pousmát. Jejich souboj s rodiči občas končí úspěšně, a děti hrdě a radostně okupují vrchní schodek u bočního starého oltáře. Začíná mše svatá. Všichni lidé se zaujetím sledují kněze s jáhnem a ministranty, jak přicházejí.

Jak prožíváme mši svatou? Jako něco, co je vždycky stejné, pevně dané -  s jasným průběhem a jistým koncem? Inspirujme se dětmi. Kolik snahy a energie vynaložily, aby se dostaly na vytoužený nejvyšší stupínek a byly co nejvýše? Jak my toužíme po tom, být co nejvýše? Co nejblíže Bohu?

Evangelium končí a kázání se ujímá jáhen. Jeho homilie je jiná, netradiční. „Víte, co dneska slavíme?“ Začíná jáhen a přichází s (alespoň pro mě) nečekanou odpovědí: „Dnes slavíme a chválíme Boží fantazii. Fantazii, s jakou nás Bůh stvořil; a s jakou stvořil i zástupy svatých lidí, kteří (ačkoliv rozdílných povolání, povah, kultur,…) mají jedno společné: věčný mír, pokoj, radost…, jelikož jsou již v nebi. “

Mír, pokoj, láska, … jak vzdálená slova od situací, se kterými se setkáváme v dnešním světě. Jak těm svatým musí být ve věčném blahu na nebesích, přemýšlím dále.  Kázání končí, ale myšlenky na něj ne. Jak úžasnou fantazii a lásku má Bůh, že nás chtěl na tomto světě? A chtěl nás všechny. Bez výjimky.

Tento den je jiný. Průběh mše svaté nabírá obrátky, ale myšlenky z kázání ve mně stále zůstávají. Jsme vděční za to, že jsme na tomto světě? Že každého z nás si Bůh přál, abychom žili teď a tady?

Věta, kterou slýcháváme v každé mši svaté, mě dnes naprosto uchvátila: „Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír.“ Jak často tyto slova slýcháme z úst kněze? A přitom nad nimi ani příliš nepřemýšlíme…

 Někdy ve spojitosti s mrtvými lidmi v rozhovorech říkáme: „Těm už je dobře, ti už jsou na lepším.“  Ano, možná je to tak. Ale tak nějak neustále zapomínáme, že i v této situaci, v této vteřině, minutě, týdnu… nám chce Bůh dávat svoji velkou lásku, svůj pokoj, mír a klid. V situaci, kdy jsme sami, kdy nevíme jak dál, kdy si třeba vyčítáme snad úplně všechno, kdy prožíváme jenom strach,…

„Dej našim dnům svůj mír.“ Jak velká a mocná jsou to slova. Toužíme a prosíme za to, aby nám Bůh dal svůj mír?

Tento den může být jiný. Tento den může být plný radosti a vděčnosti za všechny svaté; ale i za nás, kteří ke svatosti teprve směřujeme.

„Bože, chraň nás ode všeho zlého a dej nám svůj pokoj do všech dní, které nás

na této zemi ještě čekají.“